Mikulčický luh
Vážení návštěvníci a milovníci přírody jihomoravských luhů, chtěli bychom, aby jste i Vy viděli, cítili, slyšeli, vstřebávali i nasávali kouzlo přírody lužních lesů. Nevládneme však magií jako příroda sama, nezbývá nám tedy než Vás pouze trošku navnadit a možná poučit.
A tak Vám nabízíme stručnou webovou prezentaci jednoho z mnoha překrásných koutů naší přírody. Jde o lokalitu nevelkou plochou o to však bohatší na přírodní zajímavosti, pestrost květeny a bohatost fauny. Jde o kousek přírody vonící špetkou exotiky a mnohému romantikovi připomínající třebas i vzdálené pralesy. Jde o oblast, kde se bohatství přírody úzce potkává s naší lidskou historií. A především o místo, kde se člověk setkává s přírodou v dnes již vzácné harmonii.
Zveme Vás na procházku přírodním parkem Mikulčický luh, jeho čarokrásnými zákoutími i souvisejícími zajímavostmi.
O přírodním parku Mikulčický luh
Přírodní park (PP) Mikulčický luh se nachází v jihovýchodní části Moravy při hranici se Slovenskou republikou 10 km jihozápadně od města Hodonín. Jde o plochu zhruba 8 km2 ohraničenou ze severozápadního směru regulovaným tokem řeky Kyjovky, severně pak modrou turistickou značkou jdoucí podél odtokového kanálu z hodonínské elektrárny zvaného „Teplý járek“. Jihovýchodní hranici tvoří dnes zregulované koryto řeky Moravy, tedy i státní hranice se Slovenskou republikou a jižní hranicí se stala katastrální hranice mezi obcemi Moravská Nová Ves a Mikulčice.
Z fytogeografického hlediska lze území PP zařadit do Panonského termofytika, konkrétně do Dolnomoravského úvalu (18b.) Území je zhruba z poloviny pokryto obhospodařovaným lužním lesem, asi z osminy k němu přiléhajícími kulturními a polokulturními hospodářsky využívanými loukami; zbytek území PP připadá velkým polím, jež obhospodařuje místním zemědělský podnik
Oblast přírodního parku je součástí Dolnomoravského úvalu, kde niva řeky Moravy zaujímá u obce Mikulčice šířku až 4 km. Území nivy se nalézá v nadmořské výšce 160 m a přechází v říční terasu, na níž leží obec Mikulčice. Zde se nachází nejvyšší kóta o nadmořské výšce 180 m, jinak je území bez významnějších vyvýšenin.
Z geologického hlediska by jistě stálo za to vrátit se zpět o 20 mil. let do třetihor zhruba do doby formování Západních Karpat. V popisované oblasti bychom se stali svědky vzniku vnitrohorské sníženiny Vídeňské pánve na podloží hornin flyšového pásma. Sedimentární výplň pánve tvoří neogenní sedimenty. Jsou zde zastoupeny převážně vápnité jíly až jílovce, šlíry, písky, pískovce a v menší míře též slepence či brekcie a organogenní vápence o celkové mocnosti přesahující 5000 metrů.
Před 2 mil. let ve čvtrtohorách se Dolnomoravský úval formuje do dnešní podoby. Představuje typickou akumulační oblast. Nacházíme zde především říční sedimenty a plošně nejrozsáhlejší váté písky v České republice. Říční terasa má pleistocénní stáří s místy velmi komplikovanou stavbou.
Nejmladší období čtvrtohor, holocén, je v nivě charakterizován akumulací povodňových hlín bezprostředně nasedajících na podložní štěrkopísky, které se ukládaly bez většího přerušení až do začátku středního holocénu.
V průběhu poslední doby ledové v holocénu došlo k navátí písků. Původ vátých písků je pravděpodobně ve starších říčních terasách, z nichž byly vyváty západními a jihozápadními větry.
Z pedologického hlediska lze říci, že celé území lužních lesů je tvořeno aluviálními náplavami, čímž je vytvořena rovinná plocha. Před regulací řeky Moravy se v oblasti přírodního parku vyskytovaly tzv. půdy glejové s charakterem jílovitých zemin až jílů. Šlo o půdy, kde hladina spodní vody dosahovala až k povrchu. Po regulaci a poklesu hladiny min. 1m pod povrch mluvíme o tzv. nivních půdách typických. Na těchto půdách se nacházejí stanoviště nejkvalitnějších lučních porostů.
Přesypy a valy, které zde nápadně vynikají nad své okolí, se označují jako tzv. hrúdy. Jsou tvořeny převážně křemennými písky, které pokrývají humózní půdy. Morfologicky se hrúdy podobají černozemím.
Hlavním vodním tokem protékajícím územím je řeka Morava odevzdávající své vody Dunaji a patřící jeho prostřednictvím do pomoří Černého moře. K území PP přiléhá řeka Morava svým 93. až 95. kilometrem a je bez přítoků. Nejvyšší průtok vykazuje Morava v měsíci březnu, nejnižší nejčastěji v září. V roce 1970 proběhla rozsáhlá regulace toku od Rohatce až k ústí Dyje, navazují na částečné úpravy toku ve 20. letech 20. stol.. Ve zkoumaném území bylo zachováno jedno mrtvé rameno řeky.
Dalším tokem území je Kyjovka (známá taktéž jako Stupava). Celý úsek řeky Kyjovky tvořící hranici PP je regulovaný. Má levostranný přítok, kanál odvádějící teplou vodu z hodonínské elektrárny.
Park je rovněž protkán několika odlehčujícími kanály ústícími do Kyjovky mimo studované území.
Klimatická oblast PP Mikulčický luh je teplá, mírně suchá, s mírnou zimou a teplotou ledna nad -3 °C. Teplá oblast je charakterizována průměrem padesát teplých dní a více. Srážky se pohybují od 550 až do 600 mm za rok, kdy nejmenší měsíční úhrn srážek připadá na zimní měsíce a největší množství srážek bývá v červenci.
Převládající směr větrů je jihovýchodní, častý je rovněž směr severozápadní. Průměrná roční teplota je 9,5 °C.
Lužní krajina
Údolní nivy řek patří v našich podmínkách obecně k ekologicky nejcennějším, nejbohatším a nejdynamičtějším částem krajiny. Lužní krajina, zachovávající si pestrost druhů, kypící životem a bohatá na nevšední scenérie, si dovede podmanit každého milovníka přírody. Málokterý návštěvník si však plně uvědomuje její význam i z hlediska přírodovědných, ekologických a hospodářských hodnot.
Lužní lesy vyskytující se kolem dolních toků velkých řek jsou závislé na pravidelných záplavách a vysoké hladině spodní vody. Záplavám přinášejícím silné nánosy povodňové hlíny mimochodem vděčí i za svůj vznik. Půda luhů je velmi bohatá na živiny přinášené řekami. Vysokou hladinu půdní vody a záplavy však snáší jen určité dřeviny a byliny. S těmi se můžete blíže seznámit v kapitolce o floře přírodního parku
Společenstvo lužních lesů je též domovem četných druhů naší fauny. Setkáme se zde s velkým množstvím druhů ptáků i vzácnými druhy hmyzu navázanými právě na tento ekosystém. Bez výrazného zastoupení obojživelníků by luh ani luhem nebyl…
K lužní krajině patří bezpochyby i nivní louky, a to i přesto, že většina z nich vznikla uměle odlesněním a pravidelným kosením. Louky tvoří významnou složku krajiny, jak svou estetickou či zemědělskou funkcí, tak také jako jakýsi samočistící filtr zemědělské a osídlené krajiny.
Vedle luk jsou s luhy neodlučně spjaty též slepá a mrtvá ramena řek obsazené specifickými druhy rostlin a živočichů z nichž mnohé patří mezi ohrožené či chráněné.
Ekosystémy luhů vázané na nivu, dnes jako po tisíciletí intenzívně využívanou člověkem patří u nás k nejohroženějším. Do dnešních dnů se u nás luhů zachovalo poskrovnu. Nalezneme je v úzkých pruzích kolem řek např. v Polabí a v Poohří v Čechách, v Poodří, Pomoraví a Podyjí na Moravě, na Slovensku pak v Podunají. V ČR se dodnes zachovalo přibližně 33 000 ha lužních lesů.
Oblast přírodního parku Mikulčický luh patří mezi jedinečné zachovalé lužní lesy jižní Moravy. Ty zde zaujímají rozlohu okolo 9,5 tisíce hektarů lesa a na 2 tisíce navazujících nivních luk a mokřadů. To je zhruba 30% všech lužních lesů České republiky. Rovněž je zajímavé, že 0,86% (tedy 89ha) rozlohy těchto lesů je s věkovým stupněm nad 141 let. Porosty starší 100 let zaujímají pak celkem 22,37% rozlohy a 2 313 hektarů.
Lužní lesy plní nespočetné množství funkcí. Asi jen málo si obyvatelé blízkých měst i vesnic považují jejich funkce klimatické, zmírňování letních extrémních teplot a nedostatku srážek v sušších oblastech, přínosu k vyrovnávání vodního cyklu apod. Neopomenutelný je nadregionální význam mokřadních společenstev. A chceme-li být skutečně udoláni argumenty zamysleme se nad významem lužní krajiny z hlediska hygienického, krajinotvorného, rekreačního, estetického, botanického, hospodářského…
Kde se vzaly luhy…
Souvislé komplexy lužních lesů, které dnes obdivujeme, zde v minulosti nebyly. Tento ekosystém není zdaleka zcela původní, ba právě naopak vznikl působením člověka. Počátky tohoto ovlivňování sahají až do období před 25 000 lety. Krajina byla tehdy plochá a bažinatá, ale díky obrovské retenční (zachycování vody) schopnosti lesů už od horních toků řek nedocházelo k záplavám.
Vznik lužních lesů je spojen s prvními záplavami a splachy, které byly zapříčiněny kácením lesů v důsledku velké spotřeby dříví a rozšiřujícího se zemědělství. Těmito záplavami jsou vytlačena i slovanská sídliště dále od řek na vyvýšená místa.V průběhu několika století dochází k usazování povodňových hlín a k přeměně přirozeného lesa na měkký luh. Tento proces vyvrcholil v 11. a 12. století při kolonizaci horních toků řek.
Významný vliv na vývoj jihomoravských luhů měla cílená přeměna rozsáhlých území na tvrdý luh výsadbou dubu a jasanu za období Lichtenštejnů v 17.-18. století. V nedávné době se na podobě lužní krajiny podepsaly nejrůznější vodohospodářské úpravy – odvodňování a rozorávání luk, regulace říčních toků…a v posledních letech i opačný proces lesu prospěšného zavodnění, zprůtočnění lesních kanálů atd.
Nejnovější komentáře